Připravili jsme si pro vás další nahlédnutí do zákulisí původní české tvorby, tentokrát s tématem „psaní ve dvou“, a vyzpovídali jsme tu nejpovolanější dvojici – autorky Adélu Rosípalovou a Alenu Štraubovou, které společně napsaly úspěšnou queer romanci Lásky čas. Příběh dvou kluků, kteří pracují v konkurenčních podnicích, každý je jiný, a přesto mají spoustu společného, si získal srdce nejednoho kavárenského povaleče a kočkomila. Jenže jak takové psaní ve dvojici vůbec vypadá? Na jaká úskalí autorka narážely a kde jim psaní ve dvou naopak pomohlo?

Mohly byste nám přiblížit, jak takové společné psaní vlastně vypadá? 

Alena: Pro mě vypadá trochu jako vrcholový sport, protože Aďa píše rychlostí blesku. 😀 Takže mi bylo fakt blbý nechávat ji týdny čekat, což znamená, že jsem si pořádně mákla. Ale zároveň je to vlastně o dost snazší, protože dostáváte z druhé strany ohromný příval inspirace.

Adéla: Tohle bude hodně individuální, u nás to fungovalo prakticky plně online. Protože každá bydlíme jinde, setkaly jsme se během psaní jen dvakrát (a jak to tak většinou bývá, stejně jsme to celé prokecaly). Hlavní bylo shodnout se na myšlence, směru, základních rysech postav a jak se budeme střídat. Alčin Teo začínal, takže bylo jasné, že můj Villy příběh ukončí, střídaly jsme se po kapitolách. Vždycky jsme si řekly, co se stane nebo kam směřujeme, aby ta druhá mohla protestovat nebo věděla, s čím pak počítat u sebe. V momentě, kdy se na scéně objevily postavy obou, jsme si v podstatě udělaly takové RPG a v chatu předstíraly, že mluvíme za tu nebo onu postavu, takže jejich dialogy jsou vlastně nejautentičtější, jak mohou být. Když už jsem kolikrát čekala, co Al jako Teo odpoví, přišla úplně jiná reakce, a příběh se tak posouval neskutečně plynule a živě. 😊

Jak je těžké shodnout se, kam se bude příběh vyvíjet a jak skončí? 

Adéla: V tomhle jsme zrovna problém vůbec neměly. S Al máme to štěstí, že jsme naladěné na stejnou vlnu, takže jsme obě věděly, kam směřujeme, a nebylo těžké se na tom shodnout. (Tedy krom toho, že jsem ještě před začátkem psaní dostala capslockovou výhrůžku, že nikdo nesmí umřít, a nesměla jsem ani připlácnout komára nebo tak, na tom bylo trochu těžké se shodnout.)

Alena: Já myslím, že tohle bylo úplně bez problému – věděly jsme, k čemu směřujeme, a každá z nás kladla své postavě překážky na cestě za tím cílem. A taky tomu pomohlo to, že se ten soubor pojmenoval: Román, kde NIKOHO nezabiješ. 😂 Tím jsem si to trochu pojistila.

Práce ve dvojici určitě přináší i různé výzvy, jaké to jsou? Došlo někdy mezi vámi ke sporu o směřování postav nebo příběhu? Pokud ano, jak jste ho vyřešily? 

Alena: Myslím, že v rámci směřování příběhu jsme žádné velké spory neřešily, protože jsme měly poměrně jasno. Co se týče postav, bylo to trošku komplikovanější, protože dva vypravěči znamenají dvakrát tolik vedlejších postav, kterým je věnována pozornost. Takže tam se některé věci musely krouhnout.

Adéla: Pro mě byla trochu výzva „dosáhnout stejného levelu“ psaní, respektive Al mi poslala něco typicky svého s vtipnými dialogy nebo komentáři a já se pak snažila tomu vyrovnat. Zkrátka to nebylo tak, že bych si řekla: „Jo, dobrý, lepší příšerný text než žádný text, spraví se to potom.“ Když jsem to okamžitě posílala někomu dalšímu, aby si to hned přečetl a navázal na to, měla jsem nutkání napsat všechno co nejlíp na první dobrou. Tuším, že Al odpoví něco podobného. 😃 Na spory došlo až při úpravách. Paradoxně jsme se při psaní na drtivé většině rychle shodly, problémy přišly teprve v rámci redakčních úprav. Psaní ve dvou je jako jakýkoli jiný vztah – bez kompromisu to nejde. Jednou musela ustoupit jedna, jindy druhá.

Vím, že si navzájem i betujete své knihy, takže vám společná práce očividně vyhovuje. Co vnímáte jako největší výhodu psaní ve dvou? 

Adéla: Takřka neexistující tvůrčí blok. Málokdy hrozí, že ho budeme mít zároveň. Když jsem se někde zarazila a nevěděla, jak postavy nakopnout, jak by měla znít nějaká promluva nebo jak příběh posunout k cíli…, stačilo napsat Al a ta přišla s geniální myšlenkou. Doufám teda, že to fungovalo i obráceně. 😃

Alena: Jak už jsem zmiňovala výš, je to ohromný příval inspirace. A vzájemná betace je podle mě fakt top, protože známe všechny své knihy, styl psaní, prostě všechno. Daleko lépe tak dokážeme svým příběhům porozumět.

Proč jste se rozhodly rozdělit si vyprávění podle postav a jak jste si vybraly, kdo bude psát kterou postavu?

Adéla: To přišlo zcela automaticky. Dva autoři, dva vypravěči, to byla samozřejmost. Když jsme příběh vymýšlely, rovnou jsme si určily, že to budeme psát takhle, a společně jsme brainstormovaly nad jejich vlastnostmi a úlohou.

Alena: Každá z nás si vymyslela vlastní postavu, která byla zároveň vypravěčem ob kapitolu, takže jsme si nic rozdělovat nemusely. A přehazování po kapitolách je tak nějak nejsnazší způsob, aniž bychom psaní každé kapitoly musely hodiny konzultovat.

Kdo vlastně přišel s nápadem na „kavárenskou queer romanci“? Byl příběh už od začátku jasně daný, nebo se vám měnil pod rukama? 

Alena: Já mám paměť zlaté rybičky, takže nemám tucha. Aďa určitě odpověděla i za mě. 😂

Adéla: Tuším, že Al. Ta přišla s nápadem napsat něco ve dvou. A Al píše contemporary, takže i žánr byl jasný. Když píšu sama, příběh se mi pod rukama mění v podstatě permanentně, ale ve dvou to nešlo, tam musely být větší plány, takže jsme to měly víceméně ucelené. Chtěly jsme, aby tam byla linka od nepřátelství k lásce, takže nějak automaticky vykrystalizovalo, že budou pracovat v podobných podnicích.

Bylo pro vás těžké sladit jazykový styl a tón vyprávění? Nebo jste naopak chtěly, aby byly odlišné?

 Adéla: Nechtěla jsem nic ladit a s tím jsem pak při úpravách popravdě místy dost bojovala. Chtěla jsem zachovat naše odlišné psací styly, aby to šlo poznat, nestal se z nás přece kvůli knize jeden člověk, ale věřily jsme tomu, že to k sobě bude pasovat. Vždycky se culím, když čtenáři podle prvních kapitol přesně poznají, kdo psal za kterou postavu.

Alena: Jen jsme si sladily vypravování do ich formy v minulém čase, jinak každá z nás psala zkrátka tak, jak píše normálně. I proto jsme spolu vlastně začaly psát, protože se nám líbil styl té druhé.

V knize se objevují nářeční prvky. Kde pro ně berete inspiraci a jak se mluví u vás doma?

Alena: Tohle je otázka spíš na Aďu, mě se týká asi jen to ikonické „dýl“, které lidi buď milují, nebo nenávidí. My to zkrátka používáme. Takže prostě PŘIJDU DÝL! 😀

Adéla: Sama jsem z Hané, pro mě je nářečí naprosto přirozené. Svůj debut jsem zasadila do Ameriky, takže tam jsem nic takového neřešila. Lásky čas je moje první kniha, která se odehrává v České republice – a přišlo mi samozřejmé, abych psala tak, „jak mluvím“. Nářečí je něco, co podle mě v české YA markantně chybí, a těší mě, kdykoli na něj v knihách narazím (zmíním tady třeba Křídla vážky od Míši Dopitové nebo Legendu o Ladě od Jany Švecové, což je fantasy, ale ano, i tak jde do textu vložit plzeňské nářečí). To, že postava mluví nespisovně, hned neznamená, že musí mluvit obecnou češtinou – tedy středočeskou. Česká republika je v tomhle ohledu veliká a máme spoustu regionů, jejichž mluva se v knihách může odrážet. Takže jsem si říkala, proč bych jako člověk ze střední Moravy měla psát o postavách, které mluví jinak než nářečím střední Moravy? Čili ano, mluvím přesně tak, jak mluví Villy a jeho přátelé. Tím chcu říct, že přindu pozdějc a nijak jinak! 😃

Jaké reakce od čtenářů vás nejvíc překvapily nebo potěšily?

Adéla: V návaznosti na předchozí otázku mě neskutečně potěšily reakce na nářečí, které se takřka všechny shodují s mým názorem – že vítáme nářečí v knihách; protože v rámci redakce se dost řešilo, jestli to nebude pro čtenáře „moc“, ačkoli takhle mluví třetina republiky. To jsem vždycky ráda.

Alena: Já jsem toho názoru, že Aďa ze mě vydolovala to nejlepší, co v sobě mám. Takže jsem ráda, že i reakce většiny čtenářů byly velmi pozitivní, protože přesně tak jsem knihu vnímala i já. A miluju, jak se čtenáři na recenze fotili se svými kočkami.

Plánujete další společný projekt – třeba pokračování příběhu, nebo úplně jinou knihu?

Adéla: V současné době ne, ale tak trochu společně pracujeme na každé, protože si je betujeme, jak už ostatně bylo řečeno. 😊

Alena: Napsaly jsme ještě bonusovou povídku Pozdní večer, která je dostupná jako e-kniha, takže pokud si čtenáři chtějí Tea a Villyho ještě připomenout, můžou právě tam. Jinak máme v plánu zůstat jedna druhé jako teta beta číslo jedna! 😀

A teď upřímně – myslíte, že kdyby v příběhu nebyl kocour Tuňák, vaši hrdinové by si k sobě našli cestu? Nezasloužil by si vlastní spin-off?

Adéla: Kdoví? Myslím, že Teo a Villy jsou spřízněné duše, takže nějak by si k sobě cestu našli, jen by jim to možná trvalo mnohem, mnohem déle. A Tuňák si zaslouží všechno – jen mám obavy, že kniha z jeho pohledu by byla pořád dokola jenom ironické komentování toho, co zase předvádějí jeho rodiče, a ustavičné žádosti o jídlo.

Alena: Mňau mňau mňau mňaaaaaau 🐱